Bylinková spirála: metr čtvereční, který uživí čtyři různé rostliny

Bylinky mají jednu nepříjemnou vlastnost: každá chce něco jiného. Rozmarýn a tymián pocházejí ze suchých kamenitých svahů a v dobře pohnojené záhonové půdě jim je zle. Pažitka a petrželka naopak chtějí vláhu a živiny a na sluncem rozpáleném štěrku uschnou dřív, než je stihnete použít. Na malé zahradě to obvykle končí kompromisem, ve kterém se nedaří nikomu.

Bylinková spirála je odpověď, kterou vymysleli permakulturní zahradníci v sedmdesátých letech a která se od té doby nezměnila, protože není co zlepšovat. Postaví se nízká kamenná zídka, která se stáčí od země vzhůru do závitu, a vzniklý prostor se zasype. Výsledkem je jeden útvar, na kterém vedle sebe existují čtyři různá stanoviště: suchý osluněný vrchol, teplá jižní strana, chladnější severní strana a vlhká pata.

Nahoru patří rostliny, které snesou sucho a chtějí slunce — rozmarýn, levandule, saturejka. O závit níž je místo pro tymián a oregano. Severní strana, kam slunce chodí jen ráno, je nejlepší, co můžete nabídnout meduňce. A dolů, kde se drží vlhkost, přijde pažitka a petrželka.

Ta zídka není dekorace. Kámen se přes den nahřeje a v noci teplo vydává, takže rostliny u něj vydrží déle na podzim a rozjedou se dřív na jaře. Stejný trik používají vinice na svazích a je to nejlevnější způsob, jak si na zahradě posunout klima o kus na jih.

Zalévání se tím zjednoduší na jediné místo: voda nalitá nahoře steče závitem dolů a cestou se rozdělí přesně tak, jak rostliny potřebují — nejmíň jí zůstane nahoře u rozmarýnu, nejvíc dole u pažitky. Kdo staví spirálu poprvé, obvykle udělá jedinou chybu: postaví ji příliš vysokou. Nad zhruba metr se vrchol vysušuje rychleji, než se dá rozumně dolévat.